Standard Phaléne

Standard plemene

Trpasličí kontinentální španěl

(Epagneul nain continental)

Papillon a phaléne (čti papijon a falén)

země původu: Francie - Belgie

standard číslo: FCI 77

ze dne: 17.9.1990

skupina FCI číslo: IX, společenská plemena

Celková charakteristika: Trpasličí (malý) španěl s normální a harmonickou stavbou těla, dlouhosrstý, s mírně delším čenichem, který je kratší jako lebka. Je živý, půvabný, a přesto silný, s hrdým chováním a nenuceným a elegantním pohybem. Tělo je o něco delší než vyšší.

Délka: se měří od ramenního kloubu k nasazení ocasu.

Výška: se měří v kohoutku.

Hlava: v poměru k tělu normálních proporcí a poměrně lehčí a kratší než u velkých a středních španělů. Lebka zepředu a z profilu nesmí být příliš oblá, někdy vykazuje lehkou čelní rýhu. Čenich je kratší jako lebka, jemný, špičatý a z boku nepříliš vykrojený, není zdvižený. Nosní hřbet je rovný a navazuje na lebku značně zdůrazněným stopem. U větších (těžších) psů je stop méně výrazný, ale přece jen patrný, u velmi malých psů je jasně vyznačený, ale bez prudkého zlomu.

Nos: malý, černý a zaoblený, shora nepatrně zploštělý.

Pysky: silně pigmentované, tenké a přiléhající.

Jazyk: nesmí být viditelný. Pokud je trvale vyplazený nebo se po doteku prstem nevtáhne zpět, je to vada.

Oči: dosti velké, široce otevřené a velmi širokého mandlového tvaru, nevypoulené. Jsou umístěny dosti nízko na hlavě (vnitřní oční koutek leží na linii přechodu mezi lebkou a čenichem), jsou tmavé barvy a mají velmi výrazný pohled. Oční víčka jsou dobře pigmentovaná.

Uši: ušní boltce jsou tenké, ale pevné. U obou variet (zavěšené i postavené ucho) se nesmí chrupavka při pohmatu rukou směrem ke špici ztenčovat. Uši jsou nasazeny dosti vzadu na hlavě, s dostatečným odstupem od sebe, tak, aby byl dobře viditelný lehce zaoblený tvar lebky.

a) varieta se zavěšenýma ušima, zvaná phaléne:

Uši jsou v klidu nasazeny zřetelně výš, než je linie očí, visící a přesto velmi pohyblivé. Jsou pokryty zvlněnou srstí, která bývá mnohdy velmi dlouhá a dodává psu velmi pěkného vzhledu.

b) varieta s postavenýma ušima, zvaná papillon:

Uši jsou vysoko nasazeny s dobře rozevřenými boltci, směřujícími šikmo do stran. Vnitřní (středová) linie boltce tvoří úhel cca 45 stupňů k horizontále. V žádném případě nesmí stát ucho kolmo a připomínat jakoukoli podobnost s uchem špice, toto je nepřijatelné. Vnitřní strana boltce je pokryta jemnou, lehce zvlněnou srstí, z které ta nejdelší mírně přesahuje okraj ucha. Vnější strana ucha je oproti tomu silně pokryta dlouhou srstí, která podél okraje vytváří výrazné třásně.

Křížení mezi těmito dvěma varietami přináší často polovztyčené uši s překlopenou špičkou. Tato smíšená forma postavení ucha je těžkou vadou.

KONČETINY

Rameno: rameno a paže jsou dobře vyvinuty a stejně dlouhé, vytvářejí normální úhel a dobře přiléhají k trupu.

Končetiny: rovné, pevné, dosti jemné. Pes nesmí působit vysokonohým dojmem. Při pohledu z boku je nadprstí patrné. Končetiny jsou při pohledu zepředu i zezadu rovnoběžné.

Tlapky: dosti dlouhé, tzv. "zaječí", kolmo stojící na jejich polštářcích. Silné drápy, přednostně černé, světlé u psů s hnědou a bílou srstí (bílé drápy u bílých psů a u psů s bílými končetinami nejsou chybou, pokud je zvíře jinak dobře pigmentované). Prsty jsou suché, s pružnými polštářky, mezi prsty je jemná srst, která přesahuje okraj tlapky a tvaruje ji do špičky.

TRUP

Krk: střední délky, šíje je mírně klenutá.

Hrudník: široký, dosti hluboký. Obvod hrudníku, měřený okolo posledního páru žeber, má odpovídat přibližně kohoutkové výšce.

Žebra jsou dobře klenutá.

Hřbet: nemá být ani přehnaně krátký nebo příliš klenutý, ale ani pronešený, nesmí působit příliš plochým dojmem. Bedra jsou pevná a lehce klenutá.

Břicho: lehce vtažené.

Ocas: vysoko nasazený, spíše delší, je pokrytý bohatou srstí vytvářející krásný prapor. Pokud je pes v afektu, je ocas nesen zahnutý nad hřbetem, takže se špičkou může dotýkat zad. Nikdy nesmí být zatočený nebo celou plochou ležet na zádech.

Osrstění: lesklá, bohatá srst bez podsady je lehce zvlněná (nezaměnit s kudrnatou), nepříliš měkká, spíše trochu pružná s hedvábným leskem. Vlas je tenký, lehce zvlněný a ploše ukořeněný. Osrstění je podobné jako u malých anglických španělů, odlišuje se ale od srsti pekingských palácových psíků. V žádném případě se nesmí podobat osrstění špice.

Srst je krátká na obličeji a mozkovně a na přední straně končetin, středně dlouhá na těle. Na krku tvoří dlouhá srst překrásný límec a bohatou náprsenku přecházející na hruď. Na uších a na zadní straně předních končetin tvoří srst dlouhé praporce. Velmi dlouhá srst na zadní straně stehen tvoří lehce zvlněné, poddajné kalhotky. Srst mezi prsty je jemná, zdůrazňuje štíhlost tlapky a opticky ji prodlužuje.

Dodatek: Mnozí dobře osrstění psi mají na kohoutku srst dlouhou od 7,5 cm a 15 cm dlouhé praporce na ocase.

Barva: na bílém podkladě jsou všechny barvy povoleny. Na trupu a končetinách musí bílá barva v poměru k ostatní převládat. Žádoucí je bílá, více či méně široká lysina na hlavě. Bílý odznak na zátylku je přípustný, avšak převládající bílé zbarvení hlavy je vadou. U všech psů musí být pysky, oční víčka a především nos dobře pigmentovány.

Kohoutková výška: přibližně 28 cm.

(Poznámka: standard z roku 1969 uvádí: maximum 28 cm)

Hmotnost: dvě kategorie:

1) méně než 2,5 kg pro psy i feny

2) od 2,5 do 4,5 kg pro psy

od 2,5 do 5 kg pro feny

minimální hmotnost: 1,5 kg

Mechanika pohybu: pohyb je volný, působí hrdým dojmem, krok je elegantní.

Chyby: Plochá nebo jablkovitá lebka, nebo lebka příliš zaoblená jako u malých anglických španělů. Příliš silně nebo naopak málo zdůrazněný stop. Jiný než rovný nosní hřbet (klabonos nebo zdvižený nos). Malé oko, příliš kulaté, vystupující, světlé barvy, viditelné bělmo, když se pes dívá před sebe. Jiný než černý nos. Neúplný pigment na očních víčkách a pyscích.

Podkus a obzvláště předkus je přitěžující vada.

Křivé přední končetiny, uzlovité nadprstí, zadní končetiny rozbíhavé v kolenou, hleznech a tlapkách, slabé záprstí. Vytočený nebo vtočený postoj končetin, drápy, které se nedotýkají země. Jednoduché nebo dvojité paspárky na zadních končetinách jsou nežádoucí a doporučuje se je odstranit, jinak jsou exteriérovou vadou.

Ocas zatočený, ploše na zádech ležící nebo do boku spadající (jedná se o vlastní ocas, nikoliv o srst, která v dlouhých praporcích spadává na hřbet).

Chudé osrstění, příliš měkká nebo naopak odstávající srst, srst, která roste z kořínků kolmo nebo naopak rovně, plstnatá srst, podsada, která připomíná křížení se špicem.

Kapří nebo pronesený hřbet.

Diskvalifikující vady:

1) Růžová nebo růžově skvrnitá nosní houba.

2) Podkus nebo předkus, pokud se řezáky vůbec nedotýkají.

3) Nehybný nebo trvale viditelný jazyk.

Poznámka: Psi musejí mít dvě normálně vyvinutá, plně v šourku sestouplá varlata.

Výklad ke standardu

Je nutné zdůraznit, že předložený oficiální standard ponechává široký prostor pro vlastní výklad. Sama skutečnost, že minimální hmotnost v poměru k maximální se pohybuje v rozmezí od 1,5 kg do 5 kg, tedy 1 : 3, dává najevo, že v rámci standardu budou existovat různé typy těchto trpasličích španělů. Sám standard je z tohoto důvodu spíše základním výkladem než definitivní přesnou formulací a ponechává chovateli i rozhodčímu prostor pro jeho vlastní pohled. Tento výklad tedy upřesňuje požadované i nežádoucí vlastnosti plemene.

Priority jsou následující:

1. Celkový vzhled z pohledu požadavku standardu (osrstění a uši)

2. Kostra, stavba kostí a skus

3. Zaúhlení, mechanika pohybu, povaha

4. Tělesná kondice, vitalita, pigment

5. Sekundární znaky:

a) velikost

b) hmotnost

c) barva a znaky

Jako první se požaduje normální a harmonický celkový vzhled. To znamená, že pes je elegantní, přesto však silný, dostatečně jemný, přitom ale statný. Je třeba zamezit každému přehánění ve stavbě těla, pes má být mírně delší než vyšší, normální proporce musí zůstat zachovány. Nejsou žádoucí zvířata příliš krátká nebo příliš dlouhá ve hřbetě, vysokonohá nebo naopak příliš nízko stavěná, s úzkým plochým hrudníkem stejně jako s širokou, sudovitou postavou. Stavba kostí musí působit ušlechtile a jemně, hrubé kosti jsou nežádoucí. Tento požadavek se ale nemá přehánět, poněvadž příliš jemné kosti, především dlouhé kosti předních končetin potom inklinují ke zlomeninám. Každé odchylce od normy standardu, která by mohla psovi uškodit (míněno tělesně a zdravotně, pozn.aut.), musí být zabráněno. Originální francouzský standard vystihuje lépe jako německý, co je žádoucí: půvabný, graciézní, ale také hrdý psík, plný ušlechtilosti a elegance ve výrazu, držení těla a pohybu. Papillon a phal ne může být zcela korektně stavěn, pokud ale postrádá pro tuto rasu typický výraz a pohyb, je to chyba (často je toto spojeno s bázlivou povahou). Povaha psa musí být v jeho chování výrazná: šarmantní, živý, přítulný a přátelský, v žádném případě není možno tolerovat agresívní jedince.

Hlava

Hlava s typickýma ušima a milým výrazem se u obou variet zcela rozhodujícím způsobem podílí na celkovém výrazu jedince. Čenich musí být kratší jako lebka, ale standard nehovoří o tom, o kolik. Lebku měříme od týlního hrbolu za ušima k čelnímu sklonu (stopu) a čenich od stopu ke špičce nosu. Za dobrý můžeme považovat poměr lebky k čenichu 2 : 1, pro větší představitele plemene maximálně 3 : 2. Čím menší pes, tím kratší bývá čenich a zřetelněji zdůrazněný stop, více zaoblené čelo. Trpasličí španělé většího formátu inklinují k relativně delšímu čenichu, mělčímu stopu a ploššímu čelu. Nasazení čenichu musí být z boku jasně zřejmé, čenich má být jemný, ale ne zcela špičatý.

Nos a pysky

Pigmentace nosní houby se požaduje výslovně černá. Jakýkoliv odstín hnědé barvy nosu je hrubou chybou. Pigmentace pysků a očních víček musí být jednolitá, bez růžových skvrn, přestože zde není požadován absolutně černý pigment jako u nosní houby. Pysky musí být jemné a tenké, zcela přiléhající a nikoliv jako u větších španělů visící.

Skus

Formulace standardu je jednoznačná: požaduje se dobře přiléhající nůžkový skus. Podkus a předkus je diskvalifikující chyba, kterou nelze nikdy pardonovat. Skus stojí v prioritách posuzování na druhém místě, za celkovým výrazem, osrstěním a ušima. Standard nepožaduje plnochrupost, protože trpasličí plemena inklinují ke ztrátě zubů. U premolárů je možno toto tolerovat. U řezáků je přísnější měřítko a je nutno požadovat všech 6 řezáků v dolní i horní čelisti, u mnohých trpasličích španělů se totiž vyskytují už jen 2 až 4 řezáky. Plnochrupost je často odvislá od velikosti psa. Malá kategorie inklinuje častěji k chudozubosti, větší zvířata mívají často kompletní chrup se všemi 42 zuby.

Oči

jsou podstatné pro typický výraz papillona a phal na. FCI standard požaduje oči širokého mandlového tvaru, který podstatně přispívá k žádoucímu výrazu. Anglický standard se v tomto lehce odlišuje. Formulaci standardu FCI "dosti velké, široce otevřené a velmi širokého mandlového tvaru" nahradili požadavkem středně velkých a kulatých očí.

Uši

Uším vděčí papillon (motýl) a phaléne (můra) za své jméno. Jsou nejdůležitějším znakem rasy a u obou variet má při posuzování velkou cenu jejich správný tvar, velikost, nasazení a postavení.

a) Phaléne

Uši jsou nasazeny zřetelně nad linií očí, zavěšeny z boku po stranách lebky, takže lehce zaoblená mozkovna je nejvyšším bodem hlavy. Uši, které směřují do obličeje jako u teriérů jsou chybou. Na jejich pohyblivost se klade značný důraz - ve střehu jsou natočeny vpřed, při pohybu do boku, při hře mohou být zcela položeny dozadu na krk - podle nálady psa. Dlouhé osrstění je žádoucí, není však striktně vyžadováno. Napůl vztyčené ucho je hrubou vadou a vedle papillona i pro phal na platí v tomto případě zákaz použití v dalším chovu. V roce 1969 bylo křížení těchto dvou variet právě pro problémy s ušima zakázáno, v roce 1984 znovu povoleno, záleží však na předpisu jednotlivých klubů, obecně se toto křížení nedoporučuje.

b) Papillon

Vnitřní okraj boltců má u správně postaveného ucha svírat úhel 45 stupňů k čelu. Dobře stojící uši mají být dostatečně velké, na vnitřní straně dobře osrstěné a zvnějšku porostlé dlouhou srstí, dotvářející charakteristický výraz motýlích křídel. Také jako skutečné motýlí křídlo jsou široce nasazené, elegantně utvářené a ne příliš špičaté, ale ani zcela zaoblené. Tendenčně mají větší papilloni také větší uši, menší představitelé plemene jsou náchylní k menším a špičatějším uším. Důležité je správné nasazení uší (ne příliš vysoko na hlavě a ne příliš nízko do boku), musí pevně stát bez měkkých (viklavých) špiček a svírat korektní úhel 45 stupňů.

Tělo a končetiny

Standard klade důraz na dostatečně široký a hluboký hrudník se zaoblenými žebry. Při přehánění požadavku na "elegantní" zvířata se projevuje v chovu tendence směřující k plochým a úzkým hrudníkům, což je zcela nežádoucí. Hloubka hrudníku má u plně vyspělého psa dosahovat přibližně k loketnímu kloubu a žebra musí být dobře zaoblená. Na žeberní oblouk navazuje lehce klenutá, ale přesto silná bederní partie - pes nesmí v tomto místě mít příliš zřetelný přechod a působit hubeně. Příliš silná stavba kostry je rovněž chybná, trup papillona nesmí působit sudovitě a "těžkotonážně".

Břišní linie má být mírně vtažená, nesmí však působit chrtovitě.

Hřbetní linie musí být rovná, hřbet nesmí být vyklenutý (kapří hřbet) ani pronesený. Standard požaduje vysoko nasazený ocas, tak vysoko, jak je jen možné, aby záď zůstala rovná.

Nesení ocasu je zcela jasně popsáno: v afektu (tzn.také při pohybu) v graciézním oblouku nad hřbetem nesený, kde se dotýká jeho špička zad (míněna je špička vlastního ocasu, nikoliv srst ocas přesahující!). Ocas, který je ploše přitisknutý na hřbet, visící do boku nebo zatočený, připomínající špice, je vadou. Také délka ocasu je důležitá, při natažení nad hřbet má špička dosahovat zhruba do poloviny hřbetu mezi kohoutek a nasazení ocasu a tvořit tak půlkruh. Dolů nesený ocas v klidu, tedy i v postoji, není chybou, pokud je zase nesen nad hřbetem v momentu, kdy se pes stane aktivním (v afektu i při pohybu). Nikdy nesmí být ocas zatažen mezi zadní nohy - je to výraz strachu, který odporuje veselé povaze tohoto plemene a při posuzování toto musí být hodnoceno jako chyba.

Přední končetiny musí být jak z pohledu zepředu, tak ze strany absolutně rovné. Loket musí dobře přiléhat k hrudníku. Nadprstí je poměrně dlouhé a při pohledu z boku patrné, nesmí být prošlápnuté. Tlapka je relativně úzká a dlouhá (tzv. zaječí tlapka). Málo přiléhající (volný) loket ve spojení s ven vytočenými předními tlapkami je nežádoucí a chybný.

Zadní končetiny musí být také absolutně rovné. Nohy musí být v postoji i při pohybu z pohledu ze zadu zcela rovnoběžné. Končetiny, které jsou zezadu stavěné tak, že připomínají písmeno O nebo X jsou chybou, která je obvykle navíc spojená s vadou čéšky kolenního kloubu. Občas některá zvířata mohou mít v postoji rovné a dobře stavěné končetiny, v pohybu však jdou příliš úzce či příliš široce. Není to však žádná závažná chyba, pokud krok zůstává přesto elegantní.

Pohyb

Pohyb je popsán ve standardu jen velmi stručně. V klusu má působit lehce, živě a energicky. To znamená, že musí být dostatečně prostorný pohyb zadních končetin, které přes bedra přenášejí akci na končetiny přední. Krátký krok nebo házivá chůze se často vyskytuje u malých představitelů plemene a poškozuje celkový dojem, i když zaúhlení a postoj zadních končetin je správný. Prostorný pohyb je možný jen u zvířat s dobrou tělesnou stavbou a bezvadným zaúhlením končetin. Příliš strmé zaúhlení zadních končetin způsobuje přestavěnou záď, což nelze tolerovat. U předních končetin také strmé zaúhlení ramena a paže je opět častou příčinou vadného a blokovaného pohybu.

Osrstění

Osrstění je ve standardu poměrně dobře popsáno. Bohužel nebyla změněna formulace ze standardu z roku 1969 o délce srsti, kde jsou označována za dobře osrstěná zvířata jedinci se srstí dlouhou až 7,5 cm na kohoutku a 15 cm na ocase. Takto osrstěná zvířata jsou dnes již posuzována jako středně osrstěná, poněvadž perfektně osrstěný papillon (především a nejčastěji černo-bílý) má srst na kohoutku a límec 10-15 cm dlouhý a osrstění ocasu s 20-25 cm často dosahuje až na zem. Srst má být lehce zvlněná, nelze ji však zaměňovat za kadeřavou nebo dokonce kudrnatou. Angličtí papilloni podle standardu Kennel klubu mají mít srst rovnou, což je v rozporu s požadavkem standardu FCI, který je pro nás závazný. Vyskytují se tendence upřednostňovat jedince s rovnou srstí i v zemích podléhajících FCI a posuzovat jako chybu lehce zvlněnou srst, která je pro malé španěly typická. Rovná srst se nepovažuje za chybu, ale při dvou stejně kvalitních jedincích v ostatních požadavcích standardu nelze upřednostnit psa s rovnou srstí oproti srsti zvlněné. V žádném případě nesmí mít srst trpasličího kontinentálního španěla podsadu.

Velikost, hmotnost, barva a znaky

jsou méně důležitým znakem při celkovém posuzování. Přirozeně musí být respektována minimální a maximální hranice hmotnosti. V tomto rozmezí pak hmotnost při posuzování nehraje žádnou roli a preferuje se harmonický jedinec nejvíce odpovídající všem jednotlivým požadavkům standardu. Menší představitel není lepší než větší jen proto, že je menší! Do roku 1990 byla udávána jako horní hranice kohoutková výška 28 cm. Nový standard z roku 1990 změnil tuto formulaci na "přibližně 28 cm" kohoutkové výšky. Platná zůstala minimální i maximální hmotnostní hranice, která je závazná pro představitele jakékoliv kohoutkové výšky. Skutečností zůstává, že ti nejmenší (pod 2 kg) a největší (nad 4 kg) vykazují nejvíce odchylek od standardu. Malí inklinují k typu čivavy s jablkovitou hlavou, vystouplýma očima, špatnou mechanikou pohybu a také ke ztrátě více zubů. Velcí jedinci mají často nežádoucí typ hlavy s malýma očima, dlouhým čenichem a plochým stopem, čímž ztrácejí typický milý výraz charakteristický pro toto plemeno. Nejlepší exempláře v typu i v pohybu se nacházejí obvykle mezi 2,5 - 3,5 kg a okolo 26 cm výšky.

Znaky a barva:

Nový standard z roku 1990 klade požadavek na znaky. Upřednostňuje pravidelný bílý znak na hlavě, více či méně širokou lysinu s bílým čenichem táhnoucí se až na mozkovnu - tento znak zdůrazňuje symboliku motýla - uši tvoří motýlí křídla a pravidelná lysina na hlavě znázorňuje tělo motýla. Standard z roku 1990 popisuje lysinu jako žádoucí, striktně ji však nevyžaduje. Bílý znak na zátylku je povolen, není však žádoucí a standard upřednostňuje lysinu, která je na zátylku uzavřená a neprobíhá až do límce. Stejně tak nový je požadavek standardu, aby tělo bylo převážně bílé s menšími barevnými znaky, takže dříve častí "plášťoví" psi s velmi silně zbarveným tělem nejsou již podle nového standardu žádoucí - čím více bílé barvy, tím lepší. Ovšem pro barvu toho kterého jedince platí: dobrý pes nemá "žádnou barvu", tzn. že barevné odlišnosti nehrají žádnou roli, pokud pes nemá jinou vadu a přirozeně má standardem požadovaný pigment. Pouze při rozhodování mezi stejně kvalitními jedinci se přihlíží k těmto sekundárním znakům.

Chyby

Standard rozlišuje mezi nedostatky a chybami vylučujícími z chovu. Jen následující chyby jsou vždy diskvalifikující:

Růžově skvrnitý nos

Předkus nebo podkus

Trvale viditelný jazyk mezi zuby

Kryptorchismus (jako ostatně u všech ostatních plemen)

K nedostatkům, které nejsou vadami vylučujícími z chovu patří všechny chyby vyjmenované standardem, které jsou při posuzování pro zvíře přitěžující a tato zvířata nemohou obdržet nejvyšší známku "výborný".